Pro Luhačovice byly z hlediska vzniku architektonických památek stěžejní dvě období. První - od roku 1902 do počátku první světové války, kdy se v Luhačovicích plně rozvíjela secese reprezentovaná svérázným až folklórně laděným stylem Dušana Jurkoviče a dalšími objekty (Dům B. Smetany, vila Dagmar). Druhé období je možné zařadit do 20. a 30. let 20 století, kdy byly mimo jiné postaveny budovy Městského úřadu, Bílá čtvrť, plovárna a Společenský dům.

Městská památková zóna se rozkládá v centrální části Luhačovic a je orientovaná osou jihozápad-severovýchod. Její délka je asi 2 km. Zóna je na jihozápadním okraji ohraničena vlakovým a autobusovým nádražím, její hranice dále pokračuje po hlavní Masarykově třídě a dále ulicí Zatloukalovou. Na křižovatce Zatloukalovy a Úprkovy ulice se prudce stáčí k severu, kde se na křižovatce s ulicí Solnou obrací na východ. Podél koupaliště obchází Bílou čtvrť, za pramenem Aloiska odděluje lázeňský park od lesa a vrací se na Masarykovu ulici. Na severovýchodním okraji hranice památkové zóny uhýbá na západ, obchází Pražskou čtvrť a u Ottovky se vrací k jihozápadu, pokračuje ulicí Kamenná a podél Šťávnice k nádraží.

Městská památková zóna byla prohlášena Vyhláškou Jihomoravského krajského národního výboru v Brně ze dne 20. listopadu 1990 o prohlášení území historických jader za památkové zóny.